Když se učíme jazyky tradičně, tak jak jsme se to učili ve škole, učíme se je jako puzzle. Představte si, že každé slovíčko, gramatika, výjimka je jako jeden puzzel a vy abyste se jazyk naučili na perfektní úrovni musíte všechny ty puzzle složit.
Vezměme si za příklad češtinu:
Dle webu radiozurnal.rozhlas.cz obsahovala slovní zásoba českého jazyka minimálně 250 tisíc slov ke dni 29.9.2014. Vzhledem k tomu, že čeština je jako většina cizích jazyků, které se chceme naučit, jazyk živý tak se neustále vyvíjí. Nová slova vznikají, další jsou přejímaná, jiná postupně zanikají.
Pokud by tedy čeština nebyla naším rodným jazykem, museli bychom k těmto 250 000 slovům přičíst ještě stovky až tisíce gramatik a výjimek. Čistě hypoteticky bychom tedy skončili na čísle 300 000. Představte si, že vám někdo donese puzzle které mají 300 000 dílků a chce po vás abyste je složili aniž byste měli tušení o tom, jak má konečný obrázek vypadat. A ještě jako perličku k tomu, by vám sem tam nějaké puzzle odebral a jiné nové zase přidal.
Abyste puzzle složili, tak byste nejprve museli puzzle roztřídit dle barev, poté postupně barvičky skládat a hledat která patří k jaké. Pro obyčejného (troufám si říct pro každého) člověka by tento úkol byl nesplnitelný. Možná by to zkusil, ale dříve či později by to vzdal. Možná by dokázal propojit určité části obrazu v celek a sem tam měl několikero puzzlí správně pohromadě, měl by ale představu o tom jak celé puzzle vypadají? Ani náhodou. Po obrosvkém úsilí a tisíci strávených hodin nad skladbou puzzlí by nejspíš nebyl ani kousíček od toho obraz dokončit anebo mít alespoň pocit, že zhruba ví jak obraz bude vypadat a uměl se v něm orientovat.
Tradiční metody a učení se podle nich je jako skládat puzzle o 300 tisících a více neustále se měnících puzzlí bez návodu. Tradiční metody jazyk roztřídí do kategorií, ne podle barviček, ale podle gramatiky, podle podobných skupin slovíček, podle pravidelných a nepravidelných sloves, podle výjimek, podle úrovně, apod. A následně se nám snaží každou kategorii co nejlépe a nejobsáhleji představit, abychom si o ní udělali dokonalou představu a obrázek. Umíme tedy dokonale vyjmenovat nábytek, obsah ledničky, obsah naší skříně, všechny různé druhy zálib, apod. Jakmile ale máme mluvit o tématech o kterých běžně hovoříme, zjistíme, že většina naučených slovíček je nám k ničemu anebo zmizela a ta co potřebujeme nás nikdo nenaučil. Umíme popsat jaký je rozdíl mezi prostým a průběhovým časem, víme jak se tvoří a jaké má výjimky, ale neumíme jej pak správně použít. "Dokonale" ovládáme předpřítomný čas, víme v jakých různých případech bychom jej měli použít, jaké jsou výjimky, máme naučené všechny tvary nepravidlených sloves... Přesto když se bavíme o něčem z naší minulosti, téměř nikdy pak ten předpřítomný čas neumíme použít přirozeně, umíme jej použít jen do testu. Tradiční metody nás učí znát jednotlivé kategorie jazyka do hloubky, drilujeme jednu kategorii a pak zase další a další. Málokdy ale používáme ty které jsme se už naučili a tak je zapomínáme. Po několika letech studia zjistíme, že toho pro reálné použití cizího jazyka v praxi umíme zatraceně málo a máme pocit, že to je naše chyba. Není! Chybu hledejte v metodách, jakým jste se jazyk učili anebo jakými vás někdo jazyk učil.
Zkuste si představit, že jazyk nejsou puzzle, ale abstraktní mozaika. Nezáleží ani tak na tom jestli vyplníte nejprve dokonale levý dolní roh, anebo pravý. Důležité je vyplňovat celý prostor obrazu tak nějak postupně všude. Učit se to co je pro nás zrovna relevantní a potřebné. Učit se věci, které přivolávají naši pozornost a které nás zajímají. Nebát se dělat chyby. Brát chyby jako příležitosti k tomu stát se lepším. Kamínek po kamínku se stává obraz ucelenějším. Až se jednoho dne stane téměř kompletním. Proč téměř? Protože nikdo nikdy nemůže znát jazyk kompletně celý, jazyk se vyvíjí, mění... nelze znát vše, lze však znát velmi hodně, dostatečně, málo anebo třeba jen základy. Záleží na Vás s čím se spokojíte a z jakých důvodů a pro jaké účely se jazyk učíte.
Učení se jazyka je dovednost jako každá jiná. Přistupte k učení se jazyka jako ke skládání abstraktní mozaiky, kde při skládání nemůžete udělat chybu. Jediná chyba, které se můžete dopustit je, že mozaiku skládat přestanete.
Jazyk je jedna obrovská mozaika, složená ze spousty malých částí (zvuků, písmenek, slov, vět, pravidel, výjimek, idiomů, slangových výrazů,…) a na nás je, abychom tuto mozaiku složili dohromady. Není to těžké. Každý z Vás už jednu takovou složil, pokud jste se naučili mluvit Vaším rodným jazykem dokážete složit takových mozaiek kolik jen budete chtít. Tak co, chcete?
Každý se může naučit tolik jazyků, kolik jen bude chtít. Talent, netalent – výdrž a trpělivost jsou však nezbytné k dosažení úspěchů, a to nejen co se učení jazyků týče, na to nezapomínejme. :) Občas právě ta výdrž může být něco, co člověk v průběhu toho skládání začne postrádat. Pokud byste rádi aby Vám někdo kryl záda a postaral se o to, že to s tím učením tentokrát již nevzdáte, začněte se učit s námi a to hned. Naučíme Vás jak se učit po svém.