Co o sobě jako lektorce říkám já a co mně říkají moji studenti...

​Jsem obyčejná holka, s neobyčejnými sny. Holka s obrovskou závislostí na učení se cizích jazyků a poznávání kultur obecně. 

Na gymplu jsem se připravovala na kariéru veterinářky, snila jsem o tom od dětství. Cizí jazyky mi nijak zvlášť nezajímaly ani nešly. Angličtinu jsem se učila od školky a od páté třídy jsem musela chodit soukromě na doučování, abych byla schopná stíhat tempu spolužáků ve třídě. V tercii na gymplu jsem k angličtině přidala francouzštinu, ze které jsem první čtyři roky studia neuměla o nic víc než říct "oh la la la" a "une baguette". Když jsme ve druháku měli možnost vyjet na čtrnácti denní výměnný pobyt do Francie, tak jsem propadla kouzlu francouzštiny. Měla jsem ale štěstí, že moje výměnná studentka byla jednou z mála, která uměla anglicky, takže celá naše komunikace probíhala vždy v angličtině a já jsem se zaplať pánbůh vždy domluvila. Ve francouzštině jsem neuměla ani koukat. Po 4 letech studia na gymnáziu jsem se nebyla schopná domluvit! Smutné na tom je, že podobně na tom byla většina ostatních studentů (byl nás tehdy plný autobus). Pár měsíců na to se mi naskytla příležitost odjet na celý rok studovat do Francie. Na rozhodnutí jsem měla pár dní a odjezd by byl za sedm měsíců. Rozhodla jsem se, že do toho půjdu. Následujících sedm měsíců jsem francouzštinou a Francií žila, propadala jsem tomu jazyku víc a víc, snažila jsem se francouzštinou obklopovat každý den, poslouchala jsem písničky a překládala jejich texty, psala jsem si sem tam nějaké slovíčka či zápisky ve francouzštině, začala jsem pravidelně chodit na konverzační lekce... můj prospěch ve škole se začal rapidně zlepšovat. Zlepšila jsem si jej tak, že jsem byla jednou z nejlepších ve třídě. Sama učitelka nechápala co se stalo. Po návratu z Francie moje francouzština dosahovala úrovně rodilého mluvčího a já jsem věděla, že jazyky jsou něco v čem chci pokračovat.

​

Chtěla jsem se naučit nějaký další jazyk a tenkrát jsem si myslela, že jediná možnost jak se jazyk doopravdy naučit je žít po určitou dobu v cizině. Dneska již vím, že na to aby se člověk naučil cizí jazyk vycestovat nemusí, že za úspěšným osvojením a naučením se cizího jazyka je úplně něco jiného.

​

Nicméně jsem se rozhodla pro Španělsko. Španělštinu jsem se nikdy pořádně neučila, před odletem jsem si koupila stručnou učebnici pro samouky a nedostala jsem se v ní dále jak za kapitolu 3, možná 4. Učila jsem se tak jak jsem byla zvyklá ze školy a to učení mě ale vůbec nebavilo. Tak jsem se španělštinu opět začala učit po svém, poslouchat písničky, překládat, číst, psát... se španěli jsem komunikovala francouzsky se španělským přízvukem a čím dál tím více jsem ten jazyk rozlouskávala, až jsem si jednoho dne uvědomila, že vlastně rozumím prakticky všemu a dokážu se bavit o čemkoli potřebuji.

Po návratu ze Španělska jsem kupodivu všech mých přátel i mně samé zakotvila v Čechách. Začala jsem se zajímat o alternativní metody učení a zjistila jsem, že tyto metody už dlouhá léta používám nevědomky sama při mém vlastním učení se jazyků. Skrze tyto metody se sama učím další cizí jazyky, především italštinu.

Založila jsem rodinu a stala se matkou, dnes už trojnásobnou. Role matky mi pomohla v mnohém změnit můj pohled na učení se jazyků, snažím se studenty naučit učit se jazyky přirozenou cestou, tak jako jsme se všichni učili náš mateřský jazyk. Mnoho okoukávám od svých dětí, spoustu další inspirace čerpám od mnohých uznávaných lingvistů a jazykových nadšenců z různých koutů světa. Jmenovitě například Stephen Krashen, Steve Kaufmann, Alberto Arrighini, Luca Lampariello, Lýdia Machová, Olly Richards, Richard Simcott, Elisa Polese a Lindie Botes.

​

Moje praxe s výukou jazyků:

​

Prakticky od svých 15ti let pomáhám s různou intenzitou lidem učit se cizí jazyky. Jsem ročník 95. Mám zkušenosti s výukou všech věkových kategorií, ale i s výukou jednotlivců, menších skupinových kurzů, firemní výukou, přípravou na pohovory a maturity. Mám zkušenosti jak s vedením lekcí online i offline, tak s vedením jazykových kurzů a s výukou v jazykové škole.

Na jednu zkušenost se studentkou vzpomínám dodnes, paní byla ve velmi náročné životní a zdravotní situaci, prodělala syndrom vyhoření a její rekonvalescence byla opravdu pomalá. Trvalo jí než si byla schopna vybavit česká slova, dělalo jí problém vyjádřit se rodným jazykem, přesto na lekce docházela vždy plná energie a optimismu, a ačkoli byly pokroky malé, postupně se zlepšovala a dle jejích vlastních slov, jí učení angličtiny zlepšilo život. Nenaučila se sice nikdy dokonale anglicky, to ale nikdy nebyl její cíl. Naučila se komunikovat a především naučila svůj mozek opět fungovat v rodném jazyce, její zápal pro učení byl v mnohém inspirující.

​

Učení se cizích jazyků opravdu dokáže měnit životy k lepšímu a proto stojí za to s učením začít, ať jste v jakémkoli věku, v jakékoli životní situaci... cizí jazyky jsou opravdu pro každého. Stačí se odhodlat, začít, nepolevit a věřit, že to půjde. Nebát se překážek. A já miluji ten pocit, když vím, že lidem k této změně k lepšímu pomáhám. ​

​

Skrze tyto nabité zkušenosti z pozice lektora i matky a zároveň zohledněním toho, že sama se stavím do pozice studenta jazyků velice často, jsem došla k názoru, že jazyk se nejlépe naučí každý sám podle svého v kombinaci s, ať už příležitostným či pravidelným, docházením na lekce. Lekce však musejí být studentovi ušité přímo na míru, jinak student mrhá svým časem i penězi. Bohužel realita průběhu lekcí je mnohdy dost jiná a příliš pasivní. Což byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsem založila ChytréhoSamouka.