Myslíte si, že jazyk se lze pořádně naučit jen při dlouhodobém pobytu v zahraničí? Také jsem si jeden čas myslela, že to je nezbytnou podmínkou proto, aby člověk ovládal jazyk na plynulé úrovni. Ale není tomu tak.
Znám spousty lidí, kteří se přistěhovali do České Republiky, založili zde rodinu, případně zde už několik let pracují… přesto česky téměř nerozumí a už vůbec česky nemluví. Lidé, kteří se do Čech přistěhovali za prací, anebo protože se oženili anebo vdaly za Čechy, nemusí automaticky umět po pár letech česky. Pokud doma a v práci mluví například vždy jen anglicky, tak češtinu sice pasivně slyší velice často kolem sebe, ale aktivně češtinu nevyužívají, nesnaží se jí porozumět, česky nemyslí ani nemluví.
Znám příběhy Francouzů, kteří odjeli pracovat do Španělska s vidinou zlepšení si jejich španělštiny. Byli to moji kolegové v práci, přesto, že španělštinu studovali na škole, a strávili několik měsíců pracujíce ve Španělsku, jejich španělština se zlepšila v některých případech o minimum, v jiných o něco lépe. Žádné slavné zlepšení se úrovně jazyka, se ale nekonalo. Moji francouzští přátelé totiž velkou část dne trávili obklopeni francouzštinou. Komunikovali mezi sebou rodným jazykem, i s klienty kempu komunikovali francouzsky. Klientela byla totiž převážně tvořena Francouzi. Přesto, že někteří strávili ve Španělsku 3, 4 nebo 5 měsíců, tak se jejich španělština zlepšila u některých jen o minimum, u jiných o něco více. Ti, kteří se snažili obklopit se španělsky mluvícími lidmi, a snažili se s nimi komunikovat španělsky udělali větší pokroky než ti, kteří věčně trávili čas jen mezi svými.
Zároveň znám případy studentů, kteří odjeli na Erasmus do Španělska, do Mexika, do Francie... po jejich návratu se jejich znalost španělštiny i francouzštiny pochopitelně zlepšila, ale ne o tolik, kolik čekali. Studenti, kteří odjedou na Erasmus se většinou začnou stýkat se studenty dalších národností. Spousta z nich však má nízkou úroveň jazyka, který je na dané univerzitě, v dané zemi, oficiálním. Tak je prostě mnohem snazší sáhnout po univerzálním jazyku, velmi často jím je angličtina. A nebo hůře, studenti se začnou shlukovat společně se studenty stejné národnosti a mluví společně svým rodným jazykem. V obou případech se studenti okrádají o možnost se cizím jazykem obklopit, absorbovat jej, a co nejvíce jej používat. Nic vás totiž nenaučí cizí jazyk lépe než intenzivní kontakt s jazykem a jeho následné aktivní používání. Mluvit, mluvit, mluvit! To je oč tu běží.
Znám svůj příběh a příběh mojí milé Jančí, obě dvě jsme žily ve Španělsku, obě dvě jsme španělsky na začátku uměly jen základní věty. Přesto se naše úroveň španělštiny po čase začala odlišovat. Přestože já jsem učebnici španělštiny otevřela naposledy na letišti v Praze a Janča v průběhu roku učebnici používala k samostudiu.
Zásadní rozdíl mezi mým a Janči učením španělštiny?
Já jsem se španělštinu učila naposledy na letišti, skončila jsem tenkrát někde u třetí nebo čtvrté kapitoly mini učebnice pro samouky. Janča měla s sebou neskutečně obsáhlou učebnici gramatiky španělštiny pro samouky a po dobu našeho žití ve Španělsku se z ní sem tam něco učila.
Já jsem žila v rodině, kde jsem s dětmi komunikovala výhradně anglicky a s rodiči (za nepřítomnosti dětí) španělsky. Španělsky jsem se s nimi snažila komunikovat hned od začátku, ačkoli jsem neuměla tenkrát španělsky vůbec nic. Většina našich konverzací se proto neobešla bez slovníku a překladače - zaplať pánbůh, že existuje Google translator! :-) Stejně tak oni se mnou komunikovali jen španělsky, sem tam jsme něco přeložili do angličtiny, jen abychom se ujistili, že si rozumíme. Anglicky totiž uměli velmi dobře, ale chápali, že jsem rozhodnuta naučit se španělsky a v mém rozhodnutí mě plně podporovali. Po pár týdnech jsme se už jakž takž domluvili. Po pár měsících jsem už mluvila a rozuměla bez problémů.
Španělštinu jsem nikdy nestudovala, neučila jsem se slovíčka, nic takového. Jen jsem jazyk všude kolem slyšela, vnímala, reagovala a mluvila jsem jak nejvíce to jen šlo.
Španělskou gramatiku jsem se teprve začala učit, až když jsem začala učit v jazykové škole. Byly to necelé dva roky poté, co jsem se sama španělštinu začala "učit" skrze komunikaci.
Což je zase jiný příběh... a někdy Vám ho ráda povím. Je to totiž celkem veselá historka. Člověk si v tu chvíli uvědomí, že znalost jazyka nerovná se znalost gramatiky.
Zpátky k Janče. Janča tenkrát žila v rodině, kde se všemi členy komunikovala převážně anglicky. Její španělština se samozřejmě také lepšila, ale ne takovým tempem. Většina našich společných přátel s námi často raději mluvila anglicky. Řeknu-li to na rovinu, nemalá část lidí se s námi dala do řeči především proto, aby si mohli procvičovat svou angličtinu. K tomu všemu jsme se pravidelně účastnily anglických workshopů improvizovaného divadla, stýkaly jsme se s různými jinými cizinci, kteří neměli španělštinu jako rodný jazyk, apod. A tak angličtina byla pro nás na denním pořádku, pro Janču však o mnohem mnohem více než pro mne. A tak ačkoli jsme obě žily ve Španělsku, každá z nás měla kolem sebe jiné množství kontaktu se španělštinou. To byl hlavní důvod, proč jsem španělštinu začala ovládat rychleji a v konečném výsledku i lépe.
Proč se tedy někteří naučí v zahraničí mluvit jazykem skoro jakoby to byl jejich rodný jazyk? A proč se někteří zlepší jen minimálně? Odpověď je vždy stejná. Záleží na tom, jak často jsou vystaveni pasivně i aktivně danému jazyku. A především jak často jazykem mluví!
My Češi a nejen my, všichni cizinci většinou tíhneme k tomu setkávat se a seznamovat se "svými". Když budete v zahraničí a uslyšíte jak se u vedlejšího stolu baví někdo česky, tak s velkou pravděpodobností půjdete a dáte se do řeči. Takže fakt, že všude kolem vás všichni mluví cizím jazykem bude sice pasivně přínosný, ale vaši aktivní úroveň jazyka to nijak neposílí. A i kdybyste takto v cizině žili roky vaše schopnost mluvit (a rozumět) bude minimální.